Toto krátké zamyšlení bych chtěl věnovat tématu: „Děti vs. domácí
mazlíčci dnes."
Proč jsem zvolil zrovna toto téma? Myslím si, že každý, kdo je
dnes ještě alespoň trochu vnímavý a citlivý na mezilidské vztahy, zejména na
chování k těm nejmenším a nejslabším, si jistě musel všimnout současného
stoupajícího "trendu" - kdy se věnuje zvýšená pozornost a láska,
místy přehnaná, ba dokonce až nemístná, domácím mazlíčkům a přitom na vlastní
děti se štěká a křičí povely. A to mne osobně velmi zarmucuje.
Jak pozoruji své okolí, spousta lidí má dnes potřebu své psy
polidšťovat a rozmazlovat (tedy stavět je na svoji, nebo dokonce vyšší úroveň
ve smečce). To pak může vést k řadě problémů v chování, které budou omezovat
nejenom majitele, ale i jejich psy. Pes je šelma, která je vedena hlavně svými
instinkty. Proto ve společnosti lidí potřebuje vedení. Neměli bychom s ním
zacházet jako s dítětem. Zkrátka a jednoduše, měli bychom k němu přistupovat jako
k psovi. Jen tak mu dáme vše, co potřebuje. Lidé jsou schopni je nechávat spát
ve svých postelích, jíst ze svých talířů, olizovat a shazovat své děti
(což je samozřejmě vždy ohromně zábavné), nosí je v náručí, nechají skákat
po cizích lidech, oblékají do směšných oblečků a fotí s nimi selfíčka.
Každý znalý kynolog musí vždy při tomto pohledu brečet zoufalstvím.
V praxi to pak vypadá tak – že zvířata mají dnes veškerou
pozornost, zatímco děti o ni musí leckde škemrat, nebo snášet necitlivé
zahánění slovy „neotravuj“ atd. Snad nejčastěji slýchám od matek opakovaně za
sebou, až do úplného utlumení dítěte: „Přestaň! Přestaň!!“ To když se jen
obyčejně a vzhledem ke svému věku projevují a nesedí tiše v koutě,
čekající až na nějaký povel své matky, když se jí to zrovna hodí, nebo až
dopíše nekonečné zprávy na messengeru s potutelným úsměvem. Mohl bych zde jmenovat celou škálu různých,
až hrůzných povelů a scének, které denně vidím při svých cestách městem,
parkem, v čekárnách atd. Mým záměrem však není napsat elaborát na toto
téma, ale spíše se jen krátce zamyslet nad tímto neduhem, který značí tragickou
záměnu hodnot. Tedy zvířata bývají nadřazena lidem, nezřídka i vlastním dětem.
Přitom právě děti nejvíce potřebují pozornost, cit, pocit zájmu, trpělivosti, pochvaly,
prostě lásku a prostor k přirozeným projevům (i vůči věku, temperamentu a
pohlaví). To jim dává pocit bezpečí a jistoty, které když nedostávají doma
v rodině, tak ji hledají celý život jinde a různě. To se pak s nimi
vleče celý život. Nejsou pak samy schopny citu, pozornosti, stability, zdravého
sebevědomí, vyrovnanosti, zkrátka lásky, kterou nepoznaly. A jaké to má
důsledky pro společnost, to už dnes denně slýcháme a vidíme ve zprávách i kolem
sebe – ukopal slabšího, druhý znásilnil a následně zabil tamtu, jiný upálil
zvíře zaživa a…
Vím, že dnes je na nás veden obrovský tlak, podléháme únavě,
vyčerpaní a sami jsme často už mnoho z těchto tolik potřebných hodnot
nepoznali. Máme také špatné vzory, zejména z médií, která nás doslova
ohlupují, atd. Ale dokud máme funkční rozum a pokoru, pak si toto můžeme včas
uvědomit a začít hledat nové, správné vzory i sílu změnit naše špatné postoje a
chování. Zejména k těm nejmenším a nejslabším. Pak nás může hřát na srdci
pohled do šťastných dětských očí, které nemusí tímto, už tak ponurým a zmateným
světem proplouvat nevybavení a tápající, tedy nešťastní. Protože ono se nám to
bude vracet zpět, až se naše děti budou k nám chovat stejně, jak jsme se
chovali my k nim. A až budeme staří a nemocní, oceníme to nejvíce. To, co
jsme v životě přijali, pak sami předáváme další generaci a
v případě omylů a chyb, se to stává začarovaným kruhem. Prolomme ho tedy a
už dnes si uvědomme, kdo je dítě a kdo je pes a co skutečně potřebují děti a co
naopak psi..
