Děti vs. domácí mazlíčci dnes

Toto krátké zamyšlení bych chtěl věnovat tématu: „Děti vs. domácí mazlíčci dnes."

Proč jsem zvolil zrovna toto téma? Myslím si, že každý, kdo je dnes ještě alespoň trochu vnímavý a citlivý na mezilidské vztahy, zejména na chování k těm nejmenším a nejslabším, si jistě musel všimnout současného stoupajícího "trendu" - kdy se věnuje zvýšená pozornost a láska, místy přehnaná, ba dokonce až nemístná, domácím mazlíčkům a přitom na vlastní děti se štěká a křičí povely. A to mne osobně velmi zarmucuje.

Jak pozoruji své okolí, spousta lidí má dnes potřebu své psy polidšťovat a rozmazlovat (tedy stavět je na svoji, nebo dokonce vyšší úroveň ve smečce). To pak může vést k řadě problémů v chování, které budou omezovat nejenom majitele, ale i jejich psy. Pes je šelma, která je vedena hlavně svými instinkty. Proto ve společnosti lidí potřebuje vedení. Neměli bychom s ním zacházet jako s dítětem. Zkrátka a jednoduše, měli bychom k němu přistupovat jako k psovi. Jen tak mu dáme vše, co potřebuje. Lidé jsou schopni je nechávat spát ve svých postelích, jíst ze svých talířů, olizovat a shazovat své děti (což je samozřejmě vždy ohromně zábavné), nosí je v náručí, nechají skákat po cizích lidech, oblékají do směšných oblečků a fotí s nimi selfíčka. Každý znalý kynolog musí vždy při tomto pohledu brečet zoufalstvím.

V praxi to pak vypadá tak – že zvířata mají dnes veškerou pozornost, zatímco děti o ni musí leckde škemrat, nebo snášet necitlivé zahánění slovy „neotravuj“ atd. Snad nejčastěji slýchám od matek opakovaně za sebou, až do úplného utlumení dítěte: „Přestaň! Přestaň!!“ To když se jen obyčejně a vzhledem ke svému věku projevují a nesedí tiše v koutě, čekající až na nějaký povel své matky, když se jí to zrovna hodí, nebo až dopíše nekonečné zprávy na messengeru s potutelným úsměvem.  Mohl bych zde jmenovat celou škálu různých, až hrůzných povelů a scének, které denně vidím při svých cestách městem, parkem, v čekárnách atd. Mým záměrem však není napsat elaborát na toto téma, ale spíše se jen krátce zamyslet nad tímto neduhem, který značí tragickou záměnu hodnot. Tedy zvířata bývají nadřazena lidem, nezřídka i vlastním dětem. Přitom právě děti nejvíce potřebují pozornost, cit, pocit zájmu, trpělivosti, pochvaly, prostě lásku a prostor k přirozeným projevům (i vůči věku, temperamentu a pohlaví). To jim dává pocit bezpečí a jistoty, které když nedostávají doma v rodině, tak ji hledají celý život jinde a různě. To se pak s nimi vleče celý život. Nejsou pak samy schopny citu, pozornosti, stability, zdravého sebevědomí, vyrovnanosti, zkrátka lásky, kterou nepoznaly. A jaké to má důsledky pro společnost, to už dnes denně slýcháme a vidíme ve zprávách i kolem sebe – ukopal slabšího, druhý znásilnil a následně zabil tamtu, jiný upálil zvíře zaživa a…

Vím, že dnes je na nás veden obrovský tlak, podléháme únavě, vyčerpaní a sami jsme často už mnoho z těchto tolik potřebných hodnot nepoznali. Máme také špatné vzory, zejména z médií, která nás doslova ohlupují, atd. Ale dokud máme funkční rozum a pokoru, pak si toto můžeme včas uvědomit a začít hledat nové, správné vzory i sílu změnit naše špatné postoje a chování. Zejména k těm nejmenším a nejslabším. Pak nás může hřát na srdci pohled do šťastných dětských očí, které nemusí tímto, už tak ponurým a zmateným světem proplouvat nevybavení a tápající, tedy nešťastní. Protože ono se nám to bude vracet zpět, až se naše děti budou k nám chovat stejně, jak jsme se chovali my k nim. A až budeme staří a nemocní, oceníme to nejvíce. To, co jsme v životě přijali, pak sami předáváme další generaci a v případě omylů a chyb, se to stává začarovaným kruhem. Prolomme ho tedy a už dnes si uvědomme, kdo je dítě a kdo je pes a co skutečně potřebují děti a co naopak psi..

Menší zážitek z cesty na mé motorce

Vracel jsem se domů z menší cesty, v dobré náladě a radosti, že to po posledním servisu docela jede a naštěstí, až u nás ve městě na křižovatce - chrchlání a dále pak už jen přískokem vpřed na jeden válec a to s řádnou střelbou, že lidé zaléhávali k zemi s rukama nad hlavou a mumlali cosi o milosti.. Můj stroj však s nimi neměl žádné slitování a kosil davy až k mé garáži. Pln zlých obav, zda nedošlo na italskou elektroniku jsem to zavezl (na 1 válec samozřejmě) do servisu a čekal na ortel. Výsledek vidno na fotce. Vrtule chladiče byla nenasytná jak samurajský meč a svými lopatkami tnula z kabelu ke svíčkám matroš až na kost (dráty).. Naštěstí pro mne, byl to jen kabel.

BabyBox

Dnes se s Vámi chci krátce zamyslet nad tématem „BabyBox“

Chodím kolem něj relativně často, ale pokaždé mě pohled na něj zasáhne do hloubky duše, když si uvědomím, co jsme to za společnost, že odkládáme své děti jako nechtěný odpad. Společnost, která se neustále pyšní výdobytky technologií, vědy, umění, poznáním a vzděláním. Já se však ptám, má taková civilizace právo na to, být pyšná, ba přímo na existenci, když dává své děti do boxů? A to v lepším případě, protože ty ostatní co neměly to štěstí, skončily v popelnici, nebo někde v tašce v příkopě a podobně!

Nechci zde zkoumat pohnutky a situace všech matek, které se k tomu odhodlaly, protože život se může někdy opravdu zamotat a vyhrotit až nad naše síly a schopnosti. Ovšem číslo přes 180 dětí takto odložených v ČR za dobu existence boxů, nebude asi vypovídat o takovýchto extrémních situacích. To by si člověk mohl myslet možná pouze tehdy, kdyby neznal dnešní „moderní morální hodnoty“ zejména mladých lidí. Tedy dnes tak oblíbený způsob tzv. „užívání si života naplno.“ Tím se nejčastěji myslí párty, diskotéky, kde alkohol teče proudem, drogy, a hlavně spousta nezávazného sexu pokud možno s co nejvíce partnery a co nejčastěji. O velké škodlivosti takového života a jeho nedozírných následcích na celou společnost i na jednotlivce, tady dnes nebudu uvažovat, to si nechám na samostatný článek, pouze nad tím jedním co má spojitost s oním baby boxem, tedy nechtěné děti. A ty které neskončí takto bídně, jsou vychovávány samotnými matkami bez otců (ti se pak na seznamkách hledají dodatečně), které nejsou často ještě zralé a vybouřené, protože to ještě nestihly a tak děti vyrůstají v neúplných rodinách, bez mužského vzoru a stabilního zázemí obou rodičů. To nutně nese psychosociální následky. Naše společnost je nemocná. Žel si to nechce přiznat, vždyť létáme do vesmíru a máme vše digitální a všichni oplýváme takovým vzděláním a vědomostmi! Obávám se, že to nestačí, když chybí morální hodnoty a potřebné vzory. Ty nám žel dělají rockové, popové, hopové a TV hvězdy v podobě přímého útoku na tradiční hodnoty a morálku. A pak, kromě prázdných životů mámě i prázdné rodiny, ale zato plné BabyBoxy..

„UBUNTU“

Dnes bych se s Vámi chtěl zamyslet nad krátkým, ale jistě velmi poučným příběhem, který jsem našel na internetu.

Jistý antropolog nabídl dětem z afrických kmenů soutěž. U stromu položil koš plný ovoce a řekl dětem, že kdo k němu první doběhne, všechno vyhraje. Když dal signál ke startu, děti se chytily za ruce, ke stromu doběhly společně a mohly tak všechny užívat získanou výhru. Když se jich s údivem zeptal, proč běželi společně, když někdo z nich mohl vyhrát všechno ovoce pro sebe, odpověděli:

„UBUNTU“ –  jak může být jeden z nás šťastný, zatímco ostatní jsou smutní?

(V kultuře Xhosa „UBUNTU“ znamená „Já jsem, protože jsme.“)

Je pozoruhodné, že z našeho, západního pohledu nějaký "primitivní" kmen někde v Africe chápe velmi dobře tento základní princip přežití pospolitosti, který je však také zdrojem pravého štěstí a radosti, zatímco náš „vyspělý a civilizovaný svět“ ho plně ignoruje a přímo se proti němu staví. Ba dokonce se tím ještě chvástáme a získáváme si za to uznání ostatních - jak jsme někoho „vypekli“, předběhli, zničili, seřvali, vytrestali.. Patří sem i pohrdání lidmi nižšího postavení, vzdělání, sociálního původu a podobně. Přitom pokud by nebyly zastoupeny všechny profese a skupiny lidí, až po ty „nejnižší“ (nemám toto označení rád, protože kdo má právo hodnotit jaká profese, či postavení je „nízké“) pak by nebylo „UBUNTU“ tedy „JÁ“, protože by nebyl nikdo z nás. Těžko si jednotlivec může být sám vším. Tedy od uklízečky, pekaře, stavaře až po…  A od koho bychom se učili životní moudrosti, dovednostem, od koho bychom mohli čekat pomoc a rady, ne-li od různorodých lidí, různých postavení, věku, skupin a…

Než tedy kohokoliv odsoudíme, kýmkoliv pohrdneme, zařadíme do žebříčku „TOP“, nebo „OUT“ a podobně, vzpomeňme si na „UBUNTU“! Nejenže je to tak moudré a spravedlivé, ale také jediná cesta ke společnému přežití a k pocitu štěstí a radosti. Ostré lokty, pohrdání lidmi a soupeření nechejme těm, kteří se chtějí vyčerpávat nekonečnými a zbytečnými boji, které vedou jen k frustraci, sebedestrukci a pocitům nespokojenosti. UBUNTU!

Husitská polévka aneb ničeho se nelekejte a na množství nehleďte!

Toto není "pravý recept,"  protože uvařit zeleninovou polévku není žádná věda ani kulinářské tajemství. Je to spíše výzva. A to výzva k rebélii! Nevěříte? Zkuste to! Udělejte vše dle mého návodu a já Vám garantuji, že každý kdo bude na dohled, se dříve či později začne pohoršovat nad tím, co a proč to tam dáváte "...a tolik?!!"

Ono nevím, zda to máte stejně jako já, ale osobně jídlo vnímám především jako účelný přísun paliva a důležitých živin pro energii, regeneraci, případně růst svalstva (nebo alespoň prevence úbytku) když mám fyzický zápřah. No a když se zamyslíte nad tradiční českou kuchyní, tak většina jídel je extra bohatá na tuky, soli, cukry a hodně jich je z mého pohledu spíše na chuť (a na cukrovky, rakoviny a tloustnutí, ale to je zas jiné téma), než užitek. A proto jsem se rozhodl, že i když běžně nevařím, tak tentokrát si udělám zeleninovou polévku já sám a podle mých představ. Tedy žádná ochucená voda s doplňky ve formě pár kostek zeleniny na celý hrnec, ale zelenina s doplňkem trochy vody.

Tak tedy pojďme na to:

Nejprve si nakoupíme zeleninu, libovolného druhu a množství - stále nezapomínáme na Husitské heslo!

Možné suroviny (klidně i všechny jmenované najednou + další co objevíte :)

- cibule

- celer

- mrkev

- petržel

- pórek

- brambory

- brokolice/květák

- červená řepa

- houby

- petrželová/mrkvová nať

- cokoliv :)

Zeleninu omyjeme a klidně celou nakrájíme na libovolně velké kusy. 

Když píšu celou, myslím tím celou. Tedy třeba celý celer (samozřejmě koupíme nějaký menší dle hrnce a zamýšleného množství polévky), celý pórek atd. Jen upozorním, že tvrdší zelenina s potřebným delším časem vaření, by měla být krájena na menší kousky, než ta s  potřebou kratšího varu. Tato fáze zabere nejvíce času a sil z celého postupu (na celer si příště vezmu asi mačetu).

Pak dáme do hrnce nakrájenou cibuli na kostky a na troše oleje ji osmahneme do sklovata. Jednu cibuli vcelku můžeme pak přidat se zeleninou do hrnce k vaření.

Poté přidáme bujony dle množství polévky. Jaké je opět na Vás. Vegani zeleninový, maximálně houbový, ostatní dají libovolný. S bujonem však opatrně. Stejně tak i s vegetou, protože při větším množství zejména kořenové zeleniny se polévka docela okoření sama, takže spíše dosolit, než nějak moc kořenit.

Nyní přichází ke slovu hlavní ingredience a to naše pracně nakrájená zeleninová směs. 

Tu vysypeme do hrnce. .

Je to vždy tak trochu okamžik pravdy, protože pokud máte k celému počinu patřičný přístup, vášeň a touhu tělu dopřát to rozmanité množství Božích darů najednou, pak jste jistě nakoupili a nakrájeli toho víc než dost a s velkou pravděpodobností se Vám tam všechno nevejde ani omylem. Nezoufejte, je to jen důkaz Vaší odpovědnosti a dobrého úmyslu. A zbytek se dá přeci zmrazit, což příště uvítáte s nadšením.

Po vyplnění hrnce tím vším už je na řadě poslední bod a to dolít vše vroucí vodou. Já si ji vždy předvařím ve varné konvici, čímž značně zkrátím dobu vaření. 

Vše povaříme po dobu nezbytně nutnou, aby i ta nejtvrdší zelenina byla alespoň naměklá. Úplně rozvařenou ji moc nemusím, protože čím víc se vše vaří, tím více to ztrácí živiny. A u zeleniny je úžasné, že tou si neublížíte ani syrovou, jako třeba živočišnými složkami. Tak nač to vařit jako kaši, ne?

No a to je přátelé vše. Pokud je vůbec bude ještě kam dát, můžete si k tomu uvařit pár rýžových těstovin. Nejlépe mušličky. To je pak bašta. Mě to žel už prostor v polévce nedovolil, jak můžete vidět na fotografii. Příště asi něčeho trochu uberu..

Tak dobrou chuť a nenechte si nikým do toho kecat! Opustit zaběhnuté tradice je bráno jako rebélie, která se musí tvrdě potírat. A pokud nemáte dost sil odolávat okolí, uvařte si ji třeba až budete uplně sami. Ti ještě méně odvážní se mohou dokonce tajně domluvit s přáteli a spojit své síly někde v ústraní beze svědků a užít si svobodu společně a se vzájemnou podporou. Do toho!

Dnes mi vydali mé první CD!

Chci se s Vámi podělit o dnešní velkou událost. Ano přátelé, je to tu - dnes mi vydali mé první CD! A hned spolu s ním mám i svou první fanynku. Ta se odněkud náhle objevila, vytrhla mi CD z ruky, chtěla autogram a trvala na fotce s mým...CD. Naštěstí jsem měl doma uklizeno..

Ale nechci předbíhat, takže hezky postupně. Původně jsem šel pouze ke svému obvodnímu lékaři na krevní odběry, ale jak už to ve světě kariéry chodí, sláva přichází nečekaně, jakoby odnikud a bez varování. Obvodní lékař mne poslal za svým starším a zkušeným kolegou ORL lékařem. Tento specialista ORL ve mě zřejmě svým léty vytříbeným instinktem uviděl talent a tak mne ihned poslal do místního nemocničního fotoateliéru, kde mi po pár precizních portrétových snímcích dokonce vydali mé první CD! Jistě si dovedete představit mou velkou radost. O to větší byla, když se ukázalo, že snímky nepotvrzují původní domněnku o které zpíval již známý Kecal z Prodané nevěsty: "... a záněty a záněty dostane od táty.."

Nebudu Vás již déle napínat, přestože se jedná o nečekanou záležitost, nemám zatím v úmyslu jít dále touto cestou a rozhodl jsem se nechat tento typ kariéry jiným. Vám přeji, aby, když Vás potká nějaká kariéra o kterou jste možná ani nestáli, aby jste ji ustáli!

Knihy

Chtěl bych se s Vámi na chvíli zamyslet nad vděčným tématem; a sice - knihami.

Knihy jsou fenomén, který v různých podobách provází lidstvo po celou dobu jeho existence a jistě se každý z nás za svůj život s nějakou setkal nebo ji dokonce i četl. Přinejmenším její název, jméno autora nebo sousedovi přes rameno, když se při jejím čtení podezřele smál.
Knihy jsou různých žánrů a vlastností. Některé nás mají pobavit, poučit, přimět k zamyšlení, mystikové došli zkrze některé k osvícení  a chlípné duše zas vyhledávají ty lechtivé.
Ovšem všechny knihy mají jednu vlastnost společnou a to moc otevřít nám oči! Nad tímto faktem bych se chtěl trošku pozastavit a doložit vlastní zkušeností.
Abych to řádně vysvětlil, musím to vzít pěkně od začátku. Jako každý pravý fanda knih i já vlastním poličku, kterou mám z praktických důvodů umístěnu nad hlavou u mé postele. Není příliš velká, protože nejsem žádný archivář ani sběratel. Přečtené knihy totiž pak rozdám nebo v souladu s evrospkou směrnicí  99/31/ES o způsobu vytápění ekologickým způsobem, zpopelním. Ty však ihned nahradím novými tituly, takže je polička stále plná.
Těsně před osudnou nocí k stávajícím titulům přibyl nový. Jednalo se o klasické dílo F.M. Dostojevského "Idiot," na které jsem se těšil již delší dobu a byl jsem zvědav, jak tato kniha ovlivní můj pohled na svět. Odpověď však na sebe překvapivě nedala dlouho čekat. Nejsem sice forenzní detektiv ani znalec, ale vše  pravděpodobně spustila jediná hmoždinka, která byla již zřejmě příliš zhmožděná a dále neudržela v potřebném sevření závity vrutu. Ten se po jejím uvolnění kamsi radostně katapultoval a celá polička se prudce naklonila přímo nad mou hlavou, která byla zrovna v hlubokém spánku. Nevím proč, ale právě toto 494g těžké dílo klasika si našlo cestu ke mě jako první a přistálo na mé tváři plnou silou. I přes hluboký spánek jsem měl v mžiku otevřené oči a provázející záblesk zároveň sliboval osvícení.

Dlužno dodat, že tento způsob otvírání očí není tak častý a patrně ani autory cílený, nicméně jak vidno(u mě až po nějakém čase léčení) je možný, silný a velmi účinný. Jako poučku z tohoto příběhu bych snad vyzvedl potřebu bezpečnějšího ukládání knih a méně nedočkavosti na obsah knihy. Zvažuji také žalobu výrobce poličky za obecné ohrožení, ale to až zfalšuju doklad o její odborné montáži. Spravedlnosti prostě musí být učiněno za dost!